Týden na Šumavě očima studentů kvinty Gymnázia Milevsko.

Po dlouhých dohadech o nejvhodnějším termínu pobytu na Šumavě se vítězné týmy ekoprojektu Odpad jako surovina shodly na druhém říjnovém týdnu, a tak konečně nic nebránilo tomu, aby se pětičlenná skupina studentů současné kvinty milevského gymnázia spolu s dalšími dvanácti soutěžícími z Jičína a Přerova vydala směrem k našemu nejrozsáhlejšímu chráněnému území - Národnímu parku Šumava.

V pondělí ráno jsme namísto obvyklé cesty do školy zamířili k vlakovému nádraží, odkud nás vlak dovezl do Tábora, kde jsme se přidali ke skupině našich budoucích spolubydlících z přerovské a jičínské školy, vedených organizátorem celého projektu Milanem Návojem. Po krátkém vzájemném seznámení pokračovala dlouhá cesta plná výluk a přestupů, až nakonec, v pozdním odpoledni, nás přivítala krásná šumavská příroda a my se mohli zabydlet v informačním centru ve Stožci. Ihned jsme pochopili, že celý týden se ponese ve znamení ekologie; šest odpadkových košů na nepřeberné množství různého odpadu vypovídalo o všem. Ještě téhož večera jsme se vydali na stejnojmennou horu - tisícimetrový Stožec, na jehož vrcholu byla nedávno obnovená stará kaple, skrytá pod mohutnou skálou na samotné špici kamenného velikána. Obtížný výstup nás však odměnil úchvatným pohledem na reliéf podzimní horské krajiny osvícené unavenými paprsky zapadajícího slunce... O zábavný program prvního večera se postaral spolužák, který, zcela evidentně neznaven prudkými svahy, předváděl, co vše vydrží místní palandy. Večer zpestřil (nejen sobě) několika stehy v obličeji…

Druhého dne probudil i ty nejzarytější spáče nadšený hlas vedoucího Vojty, jenž nás stíhal i každé další ráno, a také mráz, na který jsme z Milevska rozhodně nebyli dostatečně připraveni. Ovšem to jsme ještě netušili, co nás čeká. Po snídani jsme si totiž sbalili své nemalé svačiny (oproti ostatním týmům nás zvýhodňoval fakt, že jsme byli pověřeni postarat se o rozdělení jídla, a tak ani ti hladovější z nás pro dnešek nemuseli trpět) a vydali se na první celodenní výlet. Ve Vimperku jsme byli strážci národního parku seznámeni se situací v šumavských luzích a hájích (největšími nočními můrami jsou pro ně kůrovec a čeští politici) a hned nato se naše nohy ubíraly směrem k jedinému pralesu naší vlasti. Strmou cestou na Boubín jsme si užívali záplavy čerstvého vzduchu, jež nás doslova uchvátila. Když už si všichni oddychli, že hora je pokořena, čekalo nás nemilé překvapení v podobě opravdu vysoce vzhlížející rozhledny. A strážce, který nás doprovázel, rozhodně nevypadal, že by ho onen pohled odradil. S menšími či většími obtížemi jsme nakonec všichni vyšplhali na dřevěnou konstrukci, odkud se nám ukázala nedotčená příroda zahalená do mlžného hávu v celé své kráse. Avšak během nekončícího přísunu informací z úst strážce Davida se v ostrém a studeném větru mnohým zastesklo po teplém svetru, jež z lenosti nechali ve skříni. Ještě lehce ztuhlí jsme pak spodní stranou obešli samotné jádro pralesa a večer, tentokrát ochotně, ulehli do svých postelí.

Ve středu jsme velmi postrádali profesorku Španvirtovou, která nám byla oporou v časech dobrých i zlých během celého projektu a původně měla jet na Šumavu s námi. To nakonec nevyšlo, a tak jsme si při návštěvě německé strany parku museli vystačit buď s vlastními, většinou nepříliš oslnivými znalostmi jazyka, nebo bedlivě naslouchat českému strážci, jenž se v němčině orientoval podstatně lépe. Po prohlídce tamního informačního centra jsme se vydali k holému vrcholku Luzného, který se svou výškou 1373 metrů nad úrovní hladiny oceánu patří k nejvyšším horám celé Šumavy. Z jeho kamenité střechy se naskytl pohled na kalamitu, jakou dokáže způsobit kůrovec. Mrtvé porosty tvořené pahýly bývalých stromů pokrývaly celý obzor. Smutný pohled alespoň místy projasňovala zeleň mladých stromků. I ta by mohla být pádným argumentem proti názorům skeptiků pochybujícím o správnosti rozhodnutí německé vlády ponechat vývoj lesů přírodě; ukazuje se, že ona si opravdu dokáže poradit sama. Tak nechť se českým politikům daří alespoň stejně tak dobře, jako jejich německým protějškům.

Čtvrtek byl vrcholem celého programu. Celý den jsme strávili v objetí Vltavy. V plastových korábech z půjčovny Mazel jsme krotili zrádné koryto chladné podzimní řeky. Milevští se bohužel ukázali jako nováčci v oboru, a proto jsme byli v rámci dvojic přiděleni ke zkušenějším. Já osobně vděčím za svůj život a také za spoustu nově nabytých znalostí z oblasti biologie, které se jistě budou hodit ve škole, samotnému strážci Adamovi. Kvůli výsadě sdílet s ním jednu loďku jsem se ovšem stal i terčem závisti mnohých děvčat... Kupodivu se nikdo během dne neutopil, a tak jsme se večer všichni těšili Adamově přednášce k závěru našeho pobytu. Byla skutečně vyčerpávající. Po celém týdnu a dvou hodinách intenzivního vzdělávání jsme se (velmi obtížně) zvedli z tvrdých, dřevěných lavic a vydali se sbírat síly na páteční loučení a cestu domů.

Šumavu jsme opustili o den dříve než ostatní kvůli prodloužené v tanečních kurzech, přesto se na nás únava krajně podepsala. A proto k poděkování Milanu Návojovi za zorganizování úžasného týdne a celého projektu přidáváme omluvu našim tanečním partnerkám a partnerům, jimž jsme pošlapali střevíce.

Petr Řeháček, student kvinty milevského gymnázia

Milevské noviny - středa 24. října 2007