To se nedá takto jednoduše posoudit. Každý obraz chce své.

Každý den.

Z přírody, historie, z mého slavného boje o vstavače. A také z filozofických spisů, zejména Platónových.

Ano, absolvoval jsem na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích výtvarnou výchovu.

Je to velký přínos. Mé obrazy vycházejí z kubismu a symbolismu, což je vlastně také moderna.

Každá ta malba má silné optické pole fotonů a silný kinetický účinek. Je schopna harmonizovat vědomí diváka. Dva mé obrazy vlastní pražský doktor Pekárek, který léčí obrazem a hudbou. Proto doporučuji pouštět si k mým obrazům relaxační hudbu. Osvěžující účinek barevného spektra je zesílen optimistickou myšlenkou a tóny.

Ano, jsem básník. Básník několika vět. Lépe řečeno jedné věty.

Že i ta nejkrásnější myšlenka, jakmile se za ní opravdu nestojí, nemá vůbec žádný smysl.
Že potřebuje statečnost.

Na to má vliv spoustu okolností. Společnost, rodina, škola. A škola, která klade důraz jen na vědomosti, je špatná. Nenaučí děti myslet svobodně, mít odvahu.

Ano. A jsem v tomto ohledu mírně skeptického ražení. Vím, jak na tom společnost asi je, jak těžké je stále prosadit vlastní názor. Z toho vzniká nevlídnost a neporozumění. Dav, který tenkrát v mém zápase stál proti mně, jsem špatně odhadnul. Lidé, o kterých jsem si myslel, že jsou dobří, se projevili jako neobyčejní zbabělci, kteří se bojí cokoliv říct, ačkoliv vědí, že pravda je na jejich straně.

Atomová elektrárna vždycky představuje hrozbu. Proto jí říkám NE. Měla by se najít spíše alternativní energie.

Souhlasím s nimi. Vždyť všechna setkání selhala. Navíc se dokážu vžít do pocitů vyháněných Albánců. Vždyť naše rodina byla komunisty vyhnána z obce Jiřín na Slovensku. Bylo to děsivé.

Samozřejmě. Je to hybná páka pozitivní energie.

Ano.

Bezpochyby. Je to hlavní předpoklad dobrého života. A není nutné, aby byl člověk katolík nebo někdo jiný, ale aby věřil v pozitivní síly. Je třeba podržet se kladné energie, která prolíná celým světem.

Ne, nikdo se nad bezohledným jednáním státní moci s ochránci přírody nepozastavil. Ani osm statečných se dodneška nedočkalo veřejného uznání. Rehabilitace se tedy v žádném případě nekonala.

Nejvíc mě mrzí, že čest Nadějkova tehdy muselo zachraňovat pár dětí a já, nikdo z dospělých nepřišel pomoci.

Moc se mě to dotýká. Přemýšlím však o tom z jiného úhlu než mladí lidé. Doufám především, že se roku 2001 dožiji ve zdraví. Celkově se mi zdá, že v mnohém má tato společnost naději. Připadá mi, že dnešní pohled lidí není tak materialistický. Společnost si uchovává myšlenku, která je hlavním nositelem síly. Domnívám se, že kdyby se onen zoufalý zápas o vstavače odehrál nyní, nesl by se v lepších dimenzích. Jsem tedy optimista.

Zatím není v dohledu. I z toho důvodu, že lidstvo má schopnost konci světa zabránit. Má pořád šanci odolat proudu negativní energie.

Dokážu se zkrátka přivést na jiné myšlenky. Neutápím se ve svých špatných pocitech. To je všechno.