Už od svých dvanácti let jsem maloval portréty. Hlavně svého otce, který se podobal Masarykovi. Na gymnáziu jsem navštěvoval profesora Velenovského, na malířské akademii profesora Loukotu. Tenkrát nás, studenty, obcházel, pak se zastavil u mě a povídá mi, že jsem ze všech přítomných nejlepší a že mu budu dělat asistenta.

Profesor Loukota bydlel ve Staré Huti u Dobříše. Jednou jsem ho šel navštívit, ale on mě nepoznal, protože jsem kdysi nosil plnovous a tentokrát jsem měl tvář holou. První otázka zněla: Kde máte fousy? Druhá: Jste komunista? Já povídám, že nejsem. A on se zeptal: Bílý, nebo červený?

Talent se samozřejmě pozná z jedné kresby. Ale není to všechno. Nesmírně důležitá je i vůle. Zdokonalováním lze talent “vypěstovat”, i když autorova tvorba nedosahuje měřítek geniality.

Nemám rád všechny ty moderní mazaniny. Říkám si: Jak dlouho ještě ze sebe lidi nechají dělat blázny? Především musí být u obrazu jasné, o co jde. Malíř Delacroix tvrdil, že obraz má být slavností oka.

Já maluji od rána do večera, takže se asi lepším. Nemám čas ani spát, myslím si, že když lidé tvrdí, že spát se musí, je to pověra.

Bude mi 83 let, ale je to nejspíš nějaká chyba v matrice. Já tomu nevěřím.

Překládám, píšu filozofické úvahy, ilustruji knihy. Mám rád přírodu a cestování. A muziku. Taky čtu rád básně, hlavně Vrchlického a Heyduka.

Dřív o něm nikdo nic nevěděl, najednou se objevil s náušnicí a maloval slečny po celém těle barvami. Ale to je jeho věc, ať si každý dělá, co je mu libo. Víte, já chodím na všechny výstavy, abych věděl, jak se malovat nemá.

Od šesti ráno s manželkou posloucháme rozhlas a já vždycky říkám, že za tisíc let to určitě bude lepší.

Všechno bude dobré. Slušní lidé nevymřeli. V příštím tisíciletí “hmotařskou” atmosféru nahradí veliké produchovnění.

V každém člověku se najde nějaká ta krása. Švabinský říkával: Musíte člověka namalovat tak, aby si byl více podobný než ve skutečnosti! A já si navíc lidi nevybírám, lidi si vybírají mně! (smích)