Libuše Santorisová: Během posledních devíti let jsem se nikdy nedívala dozadu, vždycky pouze přímo před sebe

Libuše Santorisová není studentkou našeho gymnázia a vlastně není ani jeho absolventkou. Na našem gymnáziu studovala pouze jeden rok ve školním roce 1999/2000 v tehdejší 1.A, jejímž třídním učitelem měl tu čest být spoluautor tohoto profilu (Ing. Jiří Školník). Byla to velmi snaživá a cílevědomá studentka, která dosahovala výborných výsledků ve všech předmětech. Ačkoli do naší školy chodila jen krátce, k naší škole, k učitelům a ke svému bývalému třídnímu kolektivu se stále hlásí.

Po prvním ročníku odešla studovat na Konzervatoř v Českých Budějovicích hru na flétnu. Stále více ji však lákala její největší záliba - sólový zpěv. V současné době žije v Římě a vystupuje jako sopranistka v různých rolích na řadě scén nejen v Itálii. Občas se vrací i do města svého dětství - do Milevska.

JŠ: Líbo, co vše se v tvém životě událo po odchodu z našeho gymnázia v roce 2000?

 Tato první otázka mně velmi pobavila a zároveň jsem si uvědomila, kolik se toho událo za poslednich devět let. Je vůbec možné, že už je to tak dlouho? Během těchto devíti let jsem se nikdy nedívala dozadu, vždycky pouze přímo před sebe.
 Na milevské gymnázium jsem se přihlásila jako vzorná studentka matematické třidy II. ZŠ v Milevsku. Sice jsem už od malička tíhla k hudbě, ale nikdy mě nenapadlo, že bych mohla jít na konzervatoř. Až v deváté třídě, když nás výchovný poradce seznamoval s typy škol, napadlo mě, že bych to mohla zkusit. Bylo zhruba týden před uzávěrkou přihlášek a mě vůbec nenapadlo, že pro tento typ školy je nezbytná dlouhodobá příprava na přijímaci zkoušku. Nevěděla jsem ani přesné podmínky. Hrála jsem na housle, na klavír a na flétnu. Paní ředitelka mi řekla, že největši pravděpodobnost mám s flétnou a tak jsem šla do toho. Přijímačky jsem neudělala. Na regulerní přijímačky (dubnové) jsem si napsala Gymnázium Milevsko. Pamatuji si, ze jsem skončila jako druhá u přijimacího řízení. Měla jsem docela jasné plány. Po gymnáziu jsem chtěla na medicínu.

Po nástupu do školy jsem byla spokojená a docela úspěšná studentka. Na konci prvního ročníku jsem dokonce jako jediná ze třídy vybojovala jedničku z matematiky, na což jsem dodnes hrdá. Bylo to o dost těžší něž nastudovat hlavní postavu v opeře :-).

Jak je tedy možné, že jsem po prvním ročníku skončila na konzervatoři? Z velké části za to vděčím výbornému panu učiteli Janu Humpálovi, který mě připravil na přijímací zkoušku z teorie. S vědomostmi, které mi natloukl do hlavy, jsem vystačila skoro až k maturitě. Podporoval mě při studiu a dokonce mi zjistil datum dne otevřených dveří na konzervatoři v Českých Budějovicích. Tam jsem se setkala s mou budoucí profesorkou Mgr. Janou Zavičákovou a po několika konzultačních hodinách jsem úspěšně vykonala přijímací zkoušku.

Záhy po nástupu na konzervatoř jsem zaklepala na dveře profesorky zpěvu. Můj sen byl vždy sólový zpěv a už od pěti let mám v repertoáru árii o měsíčku z Dvořákovy Rusalky. Bohužel v ZUŠ v Milevsku nebyl obor sólový zpěv, a tak jsem se neměla kde zdokonalovat. V pololetí jsem vykonala přijímací zkoušku ze zpěvu a od druhého ročníku jsem měla dva hlavní obory - flétnu a zpěv.

Milevsko vidělo hned dva mé pěvecké debuty. Můj vůbec první koncert asi ve dvanácti letech (katastrofa, zapomněla jsem slova lidové písničky Ó, řebíčku zahradnický) a poté mé první vystoupení s orchestrem v rámci Milevského festivalu duchovní hudby před 8 lety.

Po třetím ročníku na konzervatoři se začala flétna dostávat do pozadí a začala jsem se orientovat na obor pěvecký. Na internetu jsem našla mistrovský Pěvecký kurz se slavnou sopranistkou Mirellou Freni a mým jediným cílem bylo odjet na měsíc do Itálie a studovat zpěv u této slavné sopranistky. Během třech měsíců jsem oběhala více něž 500 firem a sháněla jsem sponzorské dary. Potřebovala jsem cca 120 000 Kč. Měla jsem velke štěstí, protože za prvnímí dveřmi, které jsem otevřela seděl člověk, který mi pomohl. Po prvním úspěchu jsem klepala na mnoho dveří zbytečně, ale nakonec se mi povedlo po malých částkách dát dohromady celou sumu a odjet do Itálie na vytoužený mésíční kurz.

Během těchto čtyř týdnu jsem zjistila, že je všechno špatně. Má technika, repertoár, pěvecký výraz. Přesto jsem se snažila dělat aspoň malé pokroky. V 18 letech jsem byla nejmladši účastnicí kurzu. Po závěrečněm koncertu za mnou přišla Mirella Freni a řekla mi, že mám opravdu talent, ale pokud budu pokračovat v svém studiu jako doposud, nikdy se nenaučím ovládat svůj hlas. Dala mi telefonní číslo na ředitele divadla v Římě. Měla jsem si domluvit předzpívání. Já jsem však neměla dostatek času. Měla jsem před sebou poslední den v Itálii, který jsem plánovala strávit u moře. Ihned po skončení koncertu jsem se vydala pěšky na vlakové nádraží (ve večerní róbě :-) a koupila jsem si lístek do Říma na první ranní vlak. Do odjezdu zbývaly cca 4 hodiny. Stihla jsem se jen tak tak převléci a po pěti hodinách cesty jsem z nádražního telefonu vytočila číslo ředitele divadla. Až po letech mi pan ředitel, ze kterého se na mnoho let stal můj profesor zpěvu, přiznal, že během prvního telefonátu nepochopil vůbec nic. Jedině jméno Mirelly Freni, díky kterému jsem obdržela předzpíváni ve čtyři hodiny odpoledne téhož dne.

Asi si představoval zkušenou zpěvačku a ne sotva 18-tiletou bytost, které se třásla kolena už jen při představě všech slavných pěvců, kteří zpívali na jevišti římského divadla. Dodnes nedokáži pochopit, co ho přimělo k tomu, aby mi nabídl soukromé hodiny ZDARMA. Po maturitě na konzervatoři jsem odjela do Itálie nástálo.

Ve svém vyprávění jsem dospěla do ledna 2005 a jsem před nejhorším obdobím, na které nevzpomínám moc ráda. Během posledního pobytu v Itálii, který měl trvat pouze týden, jsem zůstala měsíc. Bylo to na žádost mého italskeho profesora, který viděl každodenní pokroky a chtěl vědět, kam až se mohu dostat. V divadle jsem byla od rána do večera. Navštěvovala jsem všechny zkoušky i předzpívaní. Během jednoho předzpívaní jsem poznala usměvavou Ukrajinku, která mě pozvala na nedělní oběd k sobě domů. Žila v Itálii už 8 let, byla vdaná za italskeho potahovače křesel a měli spolu sedmiletou dceru. Měla jsem zajištěné ubytovaní v hostelu u nádraží pár kroků od divadla. Místo bylo hrozné a velmi hlučné, hlavně v nočních hodinách. Když mi má ukrajinská kamárádka nabídla, že si mohu pronajmout pokoj u nich za pouhych 250 eur na měsíc i s nějakým tím jidlem, byla jsem nadšena. Ještě ten večer jsem se stěhovala z hostelu. Na konci měsíce mi profesor nabídl, zda nechci zůstat nastálo.

Přijala jsem a během 5 dnů jsem zorganizovala velmi nečekaný přesun do Itálie. Díky sponzorům a přilepšení od rodičů jsem měla peníze cca na 4 - 5 měsíců. Po třech týdnech začaly mé ubytovací problémy. Majitel domu asi neplatil složenky a tak odstřihli elektřinu. Byl únor. Zima a tma už v pět hodin odpoledne. Bez světla, bez topení a bez teplé vody. Nebudu to protahovat. Situaci jsem vydržela dva dny a poté jsem strávila několik dnů u jeptišek. Pak jsem díky inzerátům v novinách našla ubytování až u moře. Do divadla jsem to měla více jak dvě hodiny cesty a večer jsem nemohla do divadla, protože bych se neměla jak vrátit. V novinách jsem zjistila, že spousta rodin nabízí zdarma bydlení za drobné práce v domácnosti. Nebylo to tak jednoduché, protože "rodiny" většinou byli osamělí muži, co hledali NEJEN pomoc v domácnosti.

Nakonec jsem přece jenom našla docela slušné ubytování v centru Říma u příjemného doktora. Ubytování jsem během prvních pěti měsíců měnila 5 nebo 6 krát. Po 4 měsících v Itálii jsem debutovala v maličké roličce Anniny v Traviatě. Začala jsem chodit po konkurzech a po soutěžích, ale nikdy jsem nepostoupila ani do semifinále. Během těchto frenetických měsíců jsem poznala svého přítele. V září to budou čtyři roky, co bydlíme společně. Průlom v mé kariéře byla soutěž v Londýně. Získala jsem druhé místo a zároveň pozvání na mistrovské kurzy Petera Dvorského. Tam jsem poznala doc. Stolfovou-Bandovou. Začala jsem k ní jezdit na hodiny na VŠMU do Bratislavy. Jednou za měsíc na týden z Říma. Snažím se dodržet alespoň nějaké hodiny dodnes.

Po několika měsících studia techniky zpěvu u doc. Bandové jsem vyhrála svůj první konkurz na roli Zuzanky ve Figarově svatbě. Hned měsíc poté jsem vyhrála druhé místo na důležitě soutěži v Paříži a dostala pozvání na měsíční koncertní turné po USA. Od té doby jsem si vedla na předzpíváních o mnoho lépe. Nebudu vypisovat vyhrané konkurzy nebo soutěže. Přidám pouze několk příštích závazků. Za týden debutuji jako Lauretta v Pucciního opeře Gianní Schicchi, pak mě čeká menší role Frasquity v Carmen na římskem festivalu open air a v září hlavní role Violanty v Mozartově La finta giardiniera. Na podzim mám turné s orchestem na festivalu Terre Verdiane, jehož soutěž jsem před dvěma týdny vyhrála. V jednání je i další vystoupení na bienále duchovní hudby v Milevsku 2011.

BK: Stýská se ti v Itálii po rodině a přátelích? Jak často se do své rodné země vracíš?

Do Čech jezdím zhruba dvakrát ročně. S rodiči a přáteli jsem v kontaktu přes telefon a internet. Od malička jsem byla docela dost samostatná a tak jsem na žádné velké stýskání netrpěla.

JŠ: Jsem naprostý laik v oblasti opery, takže jsem v zajetí řady "mýtů", které jsem kdy slyšel. Dnes se však některé věci mění, jak mi řekla jedna tvá kolegyně, např. v tom, že stoupají nároky nejen na hlas, ale také na celkovou vizáž (u pěvkyň obzvlášť) a také na hereckou složku opery? Je to tak? Studuje se také něco z herectví?

To je pravda. Není to poslední dobou, ale směr je jasný. Vizáž je hodně důležitá, i když existují výjimky. Pokud je někdo opravdu dobrý, bude angažován i když měří 150 cm a váží 150 kg. Například sopranistka Violetta Urmana je toho výborným příkladem. S herectvím jsem nikdy neměla problém. Jsem čistě výrazový typ a kolikrát mě má zlatá paní profesorka nabádá, ať se více soustředím na zpívání než na postavu a jevištní akci. Na konzervatoři jsme měli herectví i deklamaci. Bohužel jsem si z těchto hodin neodnesla vůbec nic.
Vrátím se ještě k otázce o vzhledu. Zpěváci nemají žádný hudební nástroj, pouze vlastní tělo. Malé housličky pro děti mají vždy slabší zvuk než velké koncertní housle. To samé platí pro zpěv. Slečna drobné malé postavy těžko uzpívá divadlo. Ani když tato slečna bude vážit 100 kilo, hlas se nezméní. Záleží na celkové "kostituci" postavy. Šířce ramen a hlavně hrudníku, na velikosti hlavy, čela a nosu. Bohužel my děvčata fortelné a vyšší postavy většinou nejsme žadné muší váhy :-) Takže máte dvě možnosti. Buď celoživotní odříkaní, nebo postavu čím dál tím širší. Jakoukoli cestu zvolíte, hlas zůstane stále stejný. Tím se vysvětluje vysoký výskyt oplácaných zpěvaček a zpěváků v opeře.

JŠ:Jak jsi se naučila italsky? Bylo pro tebe náročné naučit se žít v prostředí, kde je přece jen jiná mentalita lidí než u nás?

Italštinu jsem začala studovat v prváku na konzervatoři. Pro zpěváky je povinná. Hodně mi pomohl měsíční pobyt na kurzech Mirelly Freni v Rimini a po kurzu jsem chodila přes rok na soukromé konverzační hodiny k italské jeptišce, která bydlela na okraji Budějovic. Prvních 5 měsíců jsem měla ješte omezení. Nerozuměla jsem TV a nemohla číst knihy. Teď už je mi úplně jedno, jestli se koukám na film v italštině, češtině, slovenštině nebo angličtině. Z italštiny jsem si udělala i státnice a nejvyšší možnou státní zkoušku (můžu tlumočit na politických setkáních a u soudu). Připravovala jsem se sama pomocí knížek a zkušebních testů. Mluvím docela slušně i německy a francouzsky.
S italským prostředím a mentalitou se asi nikdy nesžiji. Vadí mi neorganizovanost. Třeba MHD v Římě nemá jízdní řád. Někdy čekám dvě minuty, někdy dvě hodiny. Někdy přijedou tři autobusy na opačný směr a žádný na můj směr. Nemluvě o stávkováni. Naposledy stávkovaly vlaky a autobusy dohromady. Konečně jsem dorazila do divadla (pěšky a taxíkem). Úplně zbytečně, protože stávkovali technici osvícení a představení se nekonalo. A potom pomalost a zmatek na úřadech. Na poště je fronta až za roh (čekací doby cca 60 minut poslat dopis, 90 minut zaplatit složenku). O bankách nemluvě. Ještě stále to nepovažuji za "normalní".
A co mi naopak chybí, když přijedu do Čech? Italské espresso. Mořské plody a čerstvé ryby. Čerstvá zelenina na trhu, kde Vás už podruhé oslovují jménem a potřetí už vědí, kolik máte dětí a co chcete dělat za 10 let :-).

BK: Našla jsi si v opeře nějaké přátele, nebo je to s Italy těžké? Jací vůbec jsou?

V opeře mám velmi mnoho známých, ale opravdových přátel pomálu. Stále udržuji styky s mou nejlepší kamarádkou z konzervatoře. Kamarádku, se kterou bych chodila na kávu a se vším se jí svěřovala, ani nehledám. Na posezení u kávy není čas. Většinou dopoledne studuji nové role, po obědě mám zkoušku na představení. V Římě mám několik velmi dobrých přátel, na které se mohu spolehnout, ale ani jeden není z uměleckých kruhů. Povahově je každý originál. Tak jako v Čechách. Stýkám se i s cizinci, kterých je v Římě a hlavně v uměleckých kruzich požehnané.

BK: Dostala jsi někdy nabídku z divadla nebo opery mimo Itálii? Případně, přijala bys ji?

Touto otázkou se zřejmě myslí nějaké delší angažmá - ne jen jedno vystoupení či nějaké turné.
Na tuto otázku je těžké odpovědět. Pokud by se jednalo o nabídku na role, které mohu zazpívat bez obtíží, bylo by velmi těžké odmítnout. Je velmi málo divadel, kde se udržují stálé ansámbly. Zbylo Německo, Rakousko, Švýcarsko a menší divadla ve Francii. Pak samozřejmě Česká a Slovenská republika.
Dostala jsem nabídku zpívat šest měsíců na zaoceánské lodi v Karibských ostrovech. Tuto velmi výhodnou finanční nabídku jsem nepřijala kvůli hlasové hygieně. Nechci být šest měsíců bez jakéhokoli hlasového dozoru a bez možností studovat nové role. Pokud by se však jednalo o divadlo s možností odjet alespoň občas na hodiny zpěvu, nejspíše bych přijala.

Barbora Kuchtová, kvarta
Ing. Jiří Školník
červen 2009